William Seward Burroughs - Nahý oběd

Neděle v 15:44 |  Moje knížky
Moji milovaní příznivci, neb sem si tak říkala, že bych vám mohla nějak zpříjemnit konec týdne, tak tu pro vás mám recenzi na knížku, kterou sem četla už asi milionkrát. Jejím čtením sem se tak trochu vrátila do svých pubertálních let, protože v té době sem právě takovýhle druh literatury četla - spolu s Kerouacem, Woolfovou a dalšími a dalšími autory. Tak nějak mě tahle literatura utvářela, formovala a inspirovala a čas od času, když mě to drapne, se k ní hrozně ráda vracím.

No a právě díky tomu tu pro vás teď mám recenzi na Nahý oběd, což je v každém směru naprostá klasika téhle literatury, kterou by dle mého názoru měl číst každý. I přesto jak moc nechutné, kontroverzní nebo šokující mohou být a některé takové i sou. A teď už teda zasedněme k hostině a společně si vychutnejme Nahý oběd - a klidně se u toho můžete svlíknout, pokud vám to udělá dobře, já doma chodim nahatá naprosto běžně. :D

Nahý oběd y svého času považován ze odpornou, pornografickou, odpudivou a v každém směru pohoršující knihu a trvalo poměrně dlouho, než došla opravdového uznání. Není nikterak dlouhá a přesto v sobě nese všechno, čím byl tehdy její autor obklopen. Přehršlí drog, nevázaného sexu, probdělých nocí, nočních můr, alkoholu a halucinací, které byla mnohdy natolik děsivé, že doháněly člověka téměř k šílenství. Burroughs byl zkrátka a dobře obklopen živočišností a žil, tak jak dokázal nejlépe byť se nám to tak nemusí jevit. A víte co? Já sem si vždycky přála takovýhle život žít. Byl sice v mnoha případech krátký, ale o to intenzivnější a naplněnější, než životy, které žijeme my dneska. Byl prostě prožitý a ne jen přežitý. Možná proto se od těhle knížek nikdy nemůžu odtrhnout a čtu je pořád dokola. Umožňují mi alespoň na chvíli ten život žít spolu s nimi a proflámovat s nimi noc i den.

O čem je ale Nahý oběd doopravdy, ptáte se?! Je to prostě o Burroughsovi, o jeho stihomamu z dob jeho největší drogové slávy. O jeho bolesti ať už vnitřní nebo vnější. O jeho vášni pro ženy, muže hudbu, alkohol, drogy a dlouhé hovory o literatuře, filozofii nebo o Božím prdu, protože i o tom se dá dlouze diskutovat, to mi věřte. Nahý oběd je taky o abstinenci a o všech halucinacích, křečích a propocených peřinách, které sou s tímhle procesem spojené. Není to tam úplně jasně dáno najevo, čtenář to tam buď spatří a prozří nebo ne a Nahý oběd se pro něj tak stane jen holým blábolem o ničem a ztrátou času. Ale věřte mi, že tohle všechno tam je. A ještě mnohem víc.

Nahý oběd je velice silný a intenzivní čtení a několikrát se mi při jeho čtení stalo, že sem prošvihla autobus, kterým sem potřebovala jet i když mi stál přímo před nosem. Prostě sem ho nezaregistrovala, jak moc pohroužená do četby sem byla. A to se mi nestává moc často. :) Brzy se chystám na další Burroughsovi knihy a v poličce se na mě směje i Kerouacův životopis na kterej sem moc zvědavá. A o knihách Virginie Woolfový nemluvě, ta je a programu v poslední době taky hodně. A ačkoli se vám může zdát, že spolu tihle autoři nemají moc společného, pokud dám vedle sebe Woolfovou a Burroughse, tak se plete. Každý je sice z jiné doby píše o trochu jiném životě, který žil, ale v mnohém sou si podobné víc, než se může zdát. Alespoň pro mě určitě.

 

BDSM -Blbé Dialogy Somnambulní Masařky 8

23. srpna 2016 v 14:23 |  Kosmikovník

V životě dospělý ženský bývají občas okamžiky, kdy se cítí být nejen neuvěřitelně frustrovaná, ale navíc i tak nějak na pokraji svých možností - alespoň, co s vztahu s muži týče. Trápíme se, když nezavolají zpátky nebo několik dní neodpovídají na esersky. Přepadají nás představy toho, že si momentálně náš drahý užívá s nějakou jinou, která je pochopitelně krásnější, inteligentnější a v posteli stokrát lepší, než my.

S těmito představami ráno vstáváme, usínáme s nimi, pronásledují nás na cestě do práce a zůstávají s námi i při takových kulturách jako je vernisáž, koncert nebo divadelní představení, tedy při věcech, kdy bychom měly myslet na něco zcela jiného. Tyhle stavy řešíme každá různě - kilovým balením gumových medvídků, alkoholem, vybrečením se na rameni dobré kamarádky nebo čímkoli, čím si můžeme spravit náladu. V takovém případě je ovšem nejlepší se zaměstnat natolik, že prostě nebudete mí čas ani energii na to na takovýhle věci myslet. Důležitý je, mít nějaký projekt.

Já třeba nedávno přerovnala kompletně celou knihovnu a knížky, který už prostě nepotřebuju, posílám vesele dál. Jo, přiznávám, na chvíli to zabralo. Ale jen na pár prázdných dopolední, před tím, než jsem naklusala do práce. Ale co s tím, dál hmmm? Nezbylo mi nic jiného, než se sebrat a s kamarádkou naklusat na skleničku vína a páteční oběd. Je fakt, že sme toho probraly spoustu, přes jejího partnera až po toho mého a moje momentální pochybnosti vůči jeho věrnosti a loajalitě.

V podstatě mi řekla to, co všichni ostatní do té doby. Že tenhle báječný, úžasný, pohledný a jedinečný muž - prostě můj Pan Dokonalý - není tím prvým pro mou osobu, i když si to stále myslím. Problém je, že když je ženská doopravdy zamilovaná, je pro ní neuvěřitelně náročné ze vztahu vycouvat. A to i přesto, že v ně není tak úplně spokojená a jisté, velice zásadní aspekty tomuto vztahu chybí. A jak se zdá, tohle je i můj problém, i když sem si nikdy nemyslela, že takového životního bodu někdy vůbec dosáhnu.

Takže se uchyluju k pytlíčkům nejrůznějšího cukroví, stylovým filmům a nočním telefonátům s jedním z mých nejlepších kamarádů, který pro mě vždycky má nejen slova útěchy, dobrou radu a slovní pohlazení po dušičce, ale navíc je ještě schopnej mi sdělit, jaká sem pitomá kráva, že v takovém vztahu zůstávám už tolik let. O takové přátele je v dnešním světě poměrně nouze, takže sem fakt ráda, že ho mám, protože, ruku na srdce, kolik takových přátel máte, lidi? Zatím je mi jasný, že se jeho radami řídit nemůžu, ale vím, - a popravdě dost se toho děsím - že to jednoho krásného dne udělám, pokud se něco nezmění a v Pani Dokonalém se projeví alespoň drobet nějakého hlubšího citu, který mu doposavad dávám jenom já.

Zatím je mojí terapií psaní takovejhle článků, který tu následně zveřejňuju. Je dost možný, že je nikdo nečte, ale já sem vždycky cítila potřebu se z takovýchhle stavů vypsat a nechce se mi v oťasu zakládat novou složku s článkama, který nikdo číst nebude a který mi jednoho krásnýho dne budou připadat neuvěřitelně ubohý. Takže tady, jak doufám, najdou alespoň nějaký uplanění. I přesto, že tohle není zrovna nejpozitivnější text, tu mám heslo dne, které tomu jistý lehký nádech pozitivního myšlení dodá. A úplně nakonec písnička, která sem i jako jediná od týhle zpěvačky líbí a která je, myslím si, vše říkající.

ŽIVOT JE PES A PROTO ŽÍT JE PSINA!!!



Komiksová revue Bublifuk 3. číslo -Vstup na vlastní nebezpečí

19. srpna 2016 v 11:11 |  Bublifuk

Název: Bublifuk

Autor: Kolektiv komiksových tvořitelů

Vydalo: Triton

Poskytla: Klára Smolíková - šéfredaktorka

Hola hou přátelé. A krásný prosluněný pátek všem. :) Dneska bych tu ráda uvítala i všechny milovníky komiksů, protože tenhle článek ocení právě oni - alespoň doufám, že ho ocení. Půjde totiž o další recenzi na komiksovou revue Bublifuk, tedy na její třetí díl. A jak jsem tuhle zjistila, do tisku se pomalu ale jistě řítí čtvrtý díl. No ale teď máme v ruce díl třetí a společně se podíváme, co pěkného v něm najdeme. A určitě vás všechny potěší, že se i tentokrát setkáte se svými oblíbenými hrdiny.

Hned v úvodu vás přivítají Fernando a Stella, kteří - velice překvapivě - opět předbíhají dobu. Tentokrát vynaleznou padák. Z vody - tedy z předchozího dílu, kdy vynalezli ponorku - se přesouváme do vzduchu, tak snad pád na pevnou zem všichni ve zdraví přežijeme. K sestrojení tohohle vynálezu si vezmou za inspiraci chmýříčka z odkvetlých pampelišek, což určitě není špatný nápad, ale jestli to vyjde, to je ve hvězdách. Vlastně ne, je to v prvním příběhu ve třetím Bublifuku, tak si tom nezapomeňte přečíst.
Kdo má raději piráty než malé vynálezce, přijde si na své v dalším díle o pirátech uvězněných s jedním ukecaným papouškem a truhlou zlata na pustém ostrově. Tentokrát se k ostrovu vrací zbytek posádky z jejich staré lodě, aby na ní naložila truhlu plnou zlata, kterou tu posledně zapomněla. Naši kamarádi z ostrova se svého zlata ale samozřejmě vzdát nechtějí a proto musí urychleně vymyslet léčku dost dobrou na to, aby se jejich stará posádka zlata dobrovolně vzdala.
Pro ty, co si chtějí nejen počít pěkné příběhy, ale také se o komiksu jako takovém něco dozvědět, je neustále připraven myšák Chlup, který nám tentokrát řekne, jak starý komiks vlastně je a kde jsme k němu my, jeho milovníci a čtenáři vlastně přišli. Tahle série s Chlupe mne osobně hodně baví, protože co se komiksů týče jsem v podstatě lajk, který si k nim hledá cestu jen dost těžko a díky těmhle krátkým komiksovým lekcím mám vždycky pocit, že jsme se komiksu jakožto jedné z možností jak číst, přiblížila zase o něco víc. A doufám, že to tak bude mít i spousta z vás, kteří komiksům moc nefandíte. Od toho tu právě Chlup se svým vyprávěním je, ne?
A teď se vrátíme zpátky k příběhům. Po malé naučné vsuvce čeká na čtenáře Bublifuku další dobrodružství s roboty Pípem a Půpem, kteří se tentokrát budou muset utkat s opravdu nebezpečným vynálezem. Nevím, jestli jsem to už někde neříkala, ale přiznám se, že zrovna tihle dva nepatří zrovna mezi moje oblíbence. Jakožto slečnu mě prostě technika nějak nebere mno. Proto tenhle komiks jen tak v rychlosti proletím a přesunu se třeba k Zelenýmu vlkovi, kterého mám moc ráda. :) Ale věřím, že jsou mezi vámi komiksáky tací, kterým se tihle dva robůtci líbí, což je naprosto v pořádku a je to jedině dobře. V tom je Bublifuk úžasný, že si v něm každý najde to svoje. :)
A když už je řeč o tom Zeleném vlkovi…tak tady je vážení přátelé. Joooo hurááá sláááva!!! :D No teď to možná trochu přeháním, ale já ho mám fakt moc ráda. Jak si jistě z předchozího dílu pamatujete, vydal se náš kamarád spolu s Avižem jehož pravá totožnost je mi stále trochu záhadou, do kouzelného světa pro meducínu, která by vlka zbavila ukrutné bolesti bříška. Na své cestě musel překonat nejedno nebezpečí, ale teď už to konečně vypadá, že se pro tyhle dva podivné poutníky otevřela brána do světa kouzel a vlkovi by se tak konečně mohlo ulevit. Nebo ne?
A jako poslední tu máme opět příběh Tří (odvážných) mušketýrů a odvážného D´Artagnana, který se takovým mušketýrem stále z celého srdce touží stát. Ale ani jeho cesta ke splnění cíle a životního snu není jednoduchá. Navíc se jako vždycky namočí do nějaké pořádné šlamastyky, což mu na věrohodnosti a důstojnosti zrovna moc nepřidá. Zatím je to jen mladý naivní a trochu potřeštěný kluk. Ale já, a doufám, že i vy, mu velice držím palce, aby mohl jednoho dne obléknout mušketýrský plášť. Jestli se mu to podaří, to je ovšem jen a jen na něm.

Tak tohle byla jen taková menší ochutnávka z celkové komiksové hostiny, kterou si pro nás autoři Bublifuku v jeho třetím díle připravili. Věřte mi, že je tam toho mnohem mnohem víc, ale samozřejmě vám nemůžu v tomhle článku vyzradit všechno, protože to už byste si pak nic z toho nechtěli přečíst. :) Každopádně se zatím mějte krásně a zase se brzy uvidíme u nějakého videa nebo článku.


Kam dál

Reklama