Výsledek obrázku pro one hot book Související obrázek

Recenze: Otto Weiss - I viděl Bůh, že je to špatné

Středa v 10:49 |  Recenzní knihy

Autor: Otto Weiss

Vydalo: Jota

Poskytlo: Jota


Krásnou středu moji milovaní čtenáři. Poslední dobou nějak nejsem ve formě - opět nespim a to tak, že fakt brutálně, takže mám sice mraky na čtení, protože co jinýho chcete po nocích dělat, ale uznejte…spánek je kurník děsně důležitej, když na to příde. No…není to zrovna nejlepší, ale to neznamená, že na vás zanevřu. Právě naopak - mraky přečtenejch knížek znamená především mraky recenzí a tím i doporučení pro vás. A to se hodí ne? Zvlášť takhle před Vánocema. Takže tu pro vás mám jeden opravdu dobrý typ. Knížku I viděl Bůh, že je to špatné, kterou mi na recenzi poslala nakladatelství Jota, za což mu a především naší báječné Lucii, mockrát děkuju. A teď se teda podíváme o čem tahle knížka je. A upozorňuju předem…není to ani o církvi ani o něčem podobném a rozhodně to není žádné veselé a oddechové čtení…ale posuďte sami, jestli je tohle knížka pro vás nebo pro vaše blízké.

Nejprv trošku o tom, jak tahle novelka vznikla - především za jakých okolností vznikla, protože to je pro její pochopení hodně důležitý. Napsal ji Otto Weiss a to na místě, kde byste neřekli, že může nějaká kniha vzniknout. Napsal ji totiž v Terezíně v roce 1943…a teď už je všem určitě jasné o čem je, že jo? Důležité je ovšem taky to, že se na ní nepodílel sám. Jeho dcera, která byla v tomto nacisty ovládaném táboře uvězněná spolu s ním, ji doplnila o hodně zajímavé a všeříkající ilustrace a společně pak tuto knížku věnovali Ottově manželce k narozeninám. Jestli vám už teď nestékají slzy z očí, tak se připravte, že se k tomu při čtení knížky dopracujete. A teď už něco maloučko k ději.

To si takhle jednou Bůh sedí na trůnu a neví do čeho píchnout. Jeho rádci a pomocníci mu přinášejí zprávy o tom, co se u nás dole děje a neb jim tenhle starý moudrý muž tak úplně nevěří, rozhodne se vzít na sebe lidskou podobu a podívat se, co že se to tu s těmi židy vlastně děje. Dostává se tak do Terezína a na vlastní kůži se tak může přesvědčit o zvěrstvech, která jsou zde lidé, jimž byla dána vyšší moc, než s jakou dokáží zacházet, schopni dělat druhým a navíc to brát jako samozřejmost. Protože židé jsou přeci bezcenní, že?

Všichni moc dobře víme, co za hrůzy se v téhle době dělo a já asi úplně nemám na to, to tady popisovat, takže si dohledejte nebo domyslete sami…. nebo si tu knížku prostě přečtěte. Jeto zajímavá a všeříkající výpověď toho, co se dělo, kolik lidí na to doplatilo a jak se na to může dívat někdo ,kdo na lidstvo a jeho konání rezignoval a pak mu došlo, že to nebyl ten nejšťastnější nápad. Protože i hlava pomazaná jakou tenhle všemohoucí staříček je může občas šlápnout vedle…ale v okamžiku, kdy zjistí, jaké osudné chyby se dopustil, je třeba chybu řádně napravit a zachránit, co se ještě zachránit dá. Jen jestli na to nepřišel až moc pozdě.

I viděl Bůh, že je to špatné je hodně čtivá kniha, která vám podá jasný obrázek toho, co se počátkem 20. století dělo protože málokdo z nás si to pamatuje. Zažili to tak možná naši prarodiče nebo praprarodiče a ti, pokud se jich tyto událostí osobně nedotkli, nám o nich můžou podat jen hodně mlhavou představu. Nejlepší, i když samozřejmě nejděsivější je, přečíst si to od někoho, kdo tím prošel…a když vám dojde, že se z koncentráku, kam byl Otto Weiss nakonec převezen nikdy nevrátil a už nikdy svoji ženu a dceru nesevřel v náručí a pochopíte, jaká zrůdnosti se děli a stále dějí, splnila tahle knížka svůj účel. Za mě jednoznačné doporučení.

 

BDSM -Blbé Dialogy Somnambulní Masařky 13

4. prosince 2016 v 13:16 |  Kosmikovník
Sem dospělá emancipovaná žena, která se o sebe dokáže postarat. Tohle o sobě neustále tvrdím a fakt si myslim, že to tak je. Ale občas si říkám, že to u mě s tou emancipací zase není tak žhavý jak si občas namlouvám. Protože byť sem emancipovaná a dospělá ženská, která se o sebe dokáže postarat, pořád ve mně dřímá nějaká jiná ženská, která cekem slušně zapadá do představy lidstva o ženách v nějakejch 40. 50. letech. A tyhle dvě holky ve mně občas vyvolávají obavu z toho, která z nich vlastně sem a kterou se chci do budoucna stát. Protože ačkoli sem emancipovaná ženská, která se o sebe dokáže postarat, pořád mám takovou tu milou vizi věcí budoucích.

Stojim v zástěře u sporáku a vařim večeři pro sebe a svýho muže. V týhle představě sem přesně ten typickej prototyp dokonalý ženy v domácnosti. Mám navaříno, naklizeno, na koberci si můj malej syn hraje s vláčkami nebo vojáčkama a já s knížkou v ruce čekám v křesle na manžela, abych mu naservírovala teplou večeři. A touhle představou jaksi padá moje vize emancipovanosti. Jediný čim se zatím uklidňuju je fakt, že si ani z jedné z těhle žen nemusím vybrat. Zatím se spolu snesou. Zatím ještě nemusím vařit manželovi teplé večeře a dohlížet na to, aby měly děti napsané úkoly do školy. Zatím se můžu věnovat tomu, co mě baví a zacházet se svým časem dle libosti.

Ale co se stane, až si budu muset vybrat? Příde to samo? Prostě se jedna z těhle dvou stáhne někam do ústraní a objeví se zase, až děti odrostou a mně se ve vlasech objeví první šediny? Teď sem si totiž jistá jen jednou jedinou věcí. Až na to dojde, tak bych svojí rodině chtěla obětovat všechno a vybudovat pro ni domov a zázemí, které sem já nikdy neměla. Ale občas si ani tímhle nejsem úplně jistá. Třeba když sedím na některém představení z cyklu Listování a do malýho zelenýho zápisníčku si dělám poznámky, na foťák práskám jednu fotku za druhou a docela se těšim domu, až je budu do ranního svítání probírat a promazávat. Nebo když si do notebooku dělám poznámky k recenzi na knížku, kterou právě čtu nebo poslouchám a k tomu mi na plný pecky vyhrává Blackmore´s Night, Poison nebo cokoli z toho, co právě poslouchám.

V tomhle mají chlapi nad náma ženskýma trochu navrch. Dohromady se nemusí v tomhle směru rozhodovat, protože co svět světem stojí, děti vždycky vychovává ženská, která zároveň vytváří a buduje teplo rodinného krbu. A já se na tuhle roli fakt moc těšim, ale přeci jen…taky se jí trochu děsim. Nejsem kariéristka, tohle mě nikdy nebralo. Nikdy sem se nehnala za vyššíma cílema, postavením a dech beroucím platem. Všechno co dělám z výše zmiňovanejch věcí, sou koníčky, který mě hrozně bavej a ze kterých nikdy neuvidim ani korunu. Stačí mi nová knížka v knihovničce a volný vstup do divadla nebo na festival.

Vím, že se jich jednou budu muset vzdát ve prospěch toho, co chci nejvíc - milující a šťastnou rodinu, jejíž členové se budou podporovat, budou si důvěřovat a vždycky budou držet pohromadě - ale nejsem si jistá, že se jich chci doopravdy vzdát a myšlenku toho, že to jednoho dne udělám, si jen nenamlouvám, protože mám pocit, že bych se tak měla zachovat. Protože tak by to bylo správně. Nebo ne?

MUŽI TO MAJÍ V MNOHA OHLEDECH LEPŠÍ NEŽ MY ŽENSKÝ


Recenze: Ransom Riggs - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

2. prosince 2016 v 9:09 |  Audioknihy

Autor: Ransom Riggs

Vydalo: One Hot Book

Poskytlo: One Hot Book


Krásnej druhej prosinec moji milovaní. Vánoce sou za chvíli na krku a všichni děsně magořej kvůli stromečku a dárkům. No já si to nějak moc k srdci neberu a dárky pusu kupovat až tak 20., ale co…já nakupuju děsně nerada. :) I když…po internetu je to celkem paráda - třeba dneska sem si objednala novýho Stephena Kinga - Konec hlídky, takže se fakt moc těšim až mi příde a až ho začnu číst. No, ale protože vy ste pro mě tak nějak přednější než dárky, tak pro vás mám nejen zbrusu novej článek, ale především typ na dárek - pokud máte ve svým okolí někoho, kdo má rád audioknížky. Dneska totiž uzavřeme kolotoč ze série Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti - měli sme tu knížku a film
a teď tedy audioknížku. Tak hurá na to. A nejdřív krátká rekapitulace děje.

Jak už název knížky vypovídá, půjde o příběh podivných dětí žijících v jednom podivném sirotčinci, o něž se stará slečně Peregrinová. A v čem jsou tyhle děti podivné? No…každé v něčem jiném. Každé z nich trpí nějakou genetickou mutací, která se prostě v lidském pokolení čas od času objeví. Takže tu máme kluka, v jehož těle žijí včely a tak nějak spolu koexistují ve vzájemné symbióze. Pak je tu dívenka, která je silnější než deset dospělých kulturistů, slečna, lehčí než vzduch, takže musí nosit speciální boty, aby se vůbec udržela na zemi nebo třeba kluk, který je vidět jen když je oblečený.

A mezi tyhle děti se shodou okolností, zásahem osudu nebo vlivem mnoha a mnoha náhod dostane i Jacob, kterému o tomhle podivném místě vyprávěl jeho dědeček. Ten ovšem za velmi podivných okolností zemřel a Jacob, který našel jeho tělo, se s jeho ztrátou těžko vyrovnává. Proto se společně se svým otcem vydává na malý ostrůvek, kde se právě tenhle sirotčinec nachází v naději, že všem záhadám, které jeho dědu obklopovaly příde na kloub. A to, co najde, naprosto předčí jeho veškerá očekávání. Ale na to, co tam najde a jak moc tenhle objev zamává s jeho současnym životem, na to už budete muset přijít sami.

No musím říct, že knížka i film se mi docela líbily, i když sem k obojímu měla pár výhrad. Na audioknížku, kterou mi ke zrecenzování poslalo vydavatelství One Hot Book, sem se tim pádem docela těšila. Dokonce ste si tu mohli počíst i rozhovor s jeho narátorem, který se mi opravdu moc líbil. A proto mě docela mrzí, že se audioknížka téhle parádní fantasy zrovna moc nepovedla. Ne že by byla úplně špatná, ale zkrátka a dobře mi na ní něco docela vadilo. A o nich bych vám teď chtěla něco málo říct.

Jako první mi k ději, příběhu a především k hlavní postavě, která je zároveň i vypravěčem příběhu, moc nesedl hlas Viktora Dvořáka. Úplně dvakrát nelichotil mým ouškům. Možná by mu jiný příběh sedl víc, ale tohle mi prostě nějak nepasovalo. Přednes měl sice dobrý o tom žádná (i když mohl být v některých pasážích dramatičtější a mohl hlasem více gradovat, tam, kde si to příběh žádal), ale především nějak mi nesedla barva jeho hlasu, jestli chápete, co tím mám na mysli. A to je bohužel u audioknihy to nejpodstatnější. Protože i když je příběh sebelepší a slovní projev je taky v celku dobrý, tak barva hlasu, která by vás měla pohladit a učinit z příběhu něco mimořádného, je to nejpodstatnější. Protože pokud to není pro vaše ouška to pravé ořechové, tak si příběh vážně moc neužijete.

No, sem zvědavá jak si One Hot Book poradí s narátorstvím dalších dílů Sirotčince - jestli něco změní nebo ne. V každém případě se ale docela těším, protože věřím tomu, že se vždycky může něco zlepšit. :) A toto je pro tento den už opravdu všechno. Mrzí mě, že sem vás ani lidi z One Hot Book nejspíš moc nepotěšila, ale proč bych měla psát, že se mi něco líbilo, když k tomu mám svoje výhrady, že? Zvlášť, pokud jde o recenzování. Pokud bychom totiž vždycky všechno pochválili, ztratila by tahle naše krásná práce smysl. A to nechci. Takže hlavu vzhůru a někdy příště u něčeho pozitivnějšího.


Kam dál

Reklama