Výsledek obrázku pro nakladatelství jota - logo Výsledek obrázku pro one hot book Související obrázek Výsledek obrázku pro má kniha - logo

Robert Browning - Já, rytíř Roland přišek k Temné věži!

25. srpna 2013 v 9:43 |  Stephen King
A tady máte báseň, kterou sem opsala s posledního dílu Temné věže a která Kinga inspirovala k napsání téhle fntastické série. :D Je vážně moc krásná a rozhodně stojí za to si jí přečíst. Tak s chutí do toho.

Robert Browning
(1812 - 1889)

,,Já, rytíř Roland přišek k Temné věži!"

,,Childe Roland to the Dark Tower Came"
Ze sbírky Men and Woman - Muži a ženy (1855)
I.
Já věděl hned, že každým slovem klame,
ten mrzák zchátralý, v očích zlý jas,
a lačně prahne poplést mě a zmást,
rty zaťaté v té zášťi dobře známé,
jež bez milosti všechno živé láme-
že novou oběť zkosit chce jak klas.
II.
Co jiného by rád, ten s křivou holí,
než zhoubnou svou past mi nastražit,
v níž poutníkům všem život chtěl by vzít,
kdož se s ním střetnout cestou mezi poli?
Já tušil, epifaf že v duchu volí,
jímž stvrdit chce můj mrtvý klid.
III.
Pokud se pustím směrem, kterým kyne,
na stezku vkročím, o níž pověst praví,
že nikdo se po ni nevrátí zdravý-
číhá tam Temná věž, kde hrůzně zhyne.
Však pro mne není cesty jiné,
nechť moje trápení tam osud zdáví.
IV.
Po všech svých toulkách široširým světem,
po dlouhých rocích, kdy jsem hledal štěstí,
naděje zhasly - proč teď dále vésti
prohraný boj a unaveným letem
dál mávat křídly za úspěchem květem?
Těžko bych dokázal obstát v něm se ctí.
V.
Už těžce nemocný se mrtvým může zdát
začasté dřív, než dostihne ho konec.
Žal přátel jako umíráčku zvonec
v uších mu zní, byť do sebe by rád
vzduch čerstvý vsál.(Však ví: ,,Ten krutý konec
mi chystá to, co nelze odestát.")
VI.
Když dobří lidé poblíž cizích rovů
nahlas si přejí, aby jejich drahý
ve vhodný den se v míru vzdal vší snahy,
s poctami nesen byl pak ke hřbitovu,
on sám si často přeje zas a znovu
nezklamt je a skončit s žitím záhy.
VII.
I já takto strádal dobu drahnou,
zklamaný, že můj život míjí cíl.
Tak k rytířům mne osud přiřadil,
co po své spáse dlouho marně prahnou,
než paží svou si na Temnou věž sáhnou.
I mne to čekalo. Měl jsem dost sil?
VIII.
S klidem, jenž spíše zove zoufání,
dal jsem se směrem, jak ten netvor hadí
na sklonku pošmourného dne mi radí.
V přízračně světlešerém smrákání
rovina širá strach tu nahání -
ta holá pláň můj pohled marně svádí.
IX.
A hle! Když kroků pár jsem urazil
tou novou cestoum otočím se zpět,
naposled touže zahlédnout známý svět -
však nezřím nic. Jen prázdný obzor zbyl
a zrak můj nyní víc už nespatřil
než pustou pustinu. Víc nevidět.
X.
I šel jsem dál. Snad nikdy v žití
v krajinu bědnou tak mě nezaved
můj krok - vždyť nikde ani květ,
jen pýr a pryšec vítězně se cítí
v té pustině, co všude vůkol svítí,
a bodláky by nikdo nespočet.
XI.
Ta puštní netečnost je vlastní tomu kraji
a příroda jen mroucím hlasem sténá:
,,Já k živoření jsem tu odsouzena -
v tom marném boji nikdy nevyhraji.
Snad až se tady horce rozevlají
plameny konce světa, vzejde změna."
XII.
Když někdy stačí zbědovaný stvol
hlavičku zvednout aspoň trochu vzhůru
sražena hned - vždy jakous krutou stvůrou
tím pobouří, jež na něj žárlí někde kol,
do všech stran šíříc neodvratný bol.
Na slabý stonek poštve zmaru můru.
XIII.
Zde trávu, jako malomocných vlasy,
prořídlou, ničí zaschlé bláto země,
rudé jak nasákla by krví. Němě
tam stojí kůň. Proč právě tady asi?
Vychrtlá herka ztuple světu hlásí,
sám ďábel že snad sedlal tohle plémě.
XIV.
Je vůbec živ? To netroufám si říci -
s tou rzivou hřívou, s hlavou schýlenou;
zhnisané oči jistě slepé jsou -
snad rarach právě zháší jeho svíci.
Tak odpornému tvoru nepodal bych píci,
ten jistě zaslouží si sudbu zlou.
XV.
Do nitra stočil jsem radši zrak.
Před bojem vína lokne si muž rád -
mne staré vzpomínky by mohly hřát
na časy šťastnější, kdy žádný mrak
nekalil obzor můj: snad aspoň tak
se s tím, co přijde, svedu vyrovnat.
XVI.
Jak v mlze zřel jsem Cuthbertovy rysy
v zlatavém rámu rozevláté kštice:
můj přítel milovaný převelice
by oporou mi byl, jak býval kdysy.
Však jedna dávná noc jak záhryz krysí
vzápětí počla svírat moje plíce.
XVII.
A za ním Giles, ten vzor vší ctnosti, stojí.
Jak pasován je, vidím jasně -
za činy, o nichž skládají se básně.
Žel, scéna brzy se změní a naděj moji,
co vidím teď, jen stěží nějak zhojí:
za zradu jeho život mečem hasne.
XVIII.
Lepší je teď než tahle minulost!
Zpět tedy k cestě žalně ztemnělé!
Kolem je ticho, jen Nic zšeřelé -
co mi asi chystá blízká noc?
Upírům vydán budu na milost?
Má mysl znovu tuší pouze zlé.
XIX
Tu náhle před sebou jsem zahléd vodu:
jak had se tady jakás říčka vine -
ne líná jako stíny vůkol: plyne
jak rozkacený proud divého rodu,
co kolem sebe šíří nepohodu
a hrozí zmarem v rozpěněné špíně.
Tak neširoká, pře tak záštiplná!
XX
Nad ní se utrápené olše sklání
a sešlé vrby jak by v uzoufání
chtěly, by navždy zmařila je vlna.
A onen proud, do všech stran řvavě klna,
jako by toužil splnit jejich přání.
XXI
Když jsem se brodil přes ten zrádný tok,
trnul jsem hrůzou, abych třebas maně
na utopence nešláp dole na dně
či kopím, jímž jsem jistil každý krok
neuvízl v pasti nastražených ok -
že jeho vous či vlas tam číhá na mě!
XXII
Leč marně jsem doufal, že druhý břeh
nabídne mnohem snazší putování.
Na půdě bojem rozryté tam klání,
nad nímž se svědkům jistě tajil dech -
čí krví asi mokval zdejší mech? -
muselo dlouho zuřit bez ustání.
XXIII
Jak zápas šelem v rozžhavené kleci
ten střet zde asi dlouho stačil plát.
Proč právě tady se měl odehrát?
Hned vedle žádně stopy...Divné věci!
Ten svár sám sebe pozřel - žádní svědci.
Dvě zloby jedna druhou svedly sklát.
XXIV
Však o kus dál - co oči moje vidí?
Soukolí zubaté, jež každé tělo
člověčí by v kaši rozemlelo!
To mučidlo sem nedal nikdo z lidí.
Možná sám ďábel, když se odtud klidil,
ho nechal tady, aby se zrezivělo.
XXV
Dál klopýtal jsem mezi pahýly
po zemi plné mokřin mokvavých,
hynoucí hnisem z podebraných rýh.
Byla kdys živá, Teď už bez síly -
jen mrtvý jíl a písek tu z ní zbyly.
Jak závan mrtvolný by na ni dých....
XXVI
Výrony páchnoucí - barvy a šeď.
Vzápětí puklina, kde z rány v zemi
se ven dral mech trs jak výkřik němý.
A dubu kmen se vedle chlípí hned
zkřivenou tlamou, jež na celý svět
v smrtelné křeči shnilé zuby cení.
XXVII
A cesta má se nezdá konce mít...
Přede mnou v dálce nic - a hyne den.
Mé další kroky? Zas jen rmutný sen.
V tu chvíli ke mně ale náhle slít
jakýsi velký pták - jak křídlem stít
by hlavu chtěl mi. Či chce vést mne jen?
XXVIII
Vždyť přilétla s ním překvapivá změna:
pláň zbortila se - všude kolem hory!
Leč žádná krása! Jak by líté spory
i tam řešila vojska bezejmená.
Jaká by asi platila se cena
za průchod těmi běsnicími bory?
XXIX
Já cítil, že si se mnou kdosi hraje -
snad osud: záludně a krutě. Jistě.
Teď tedy končí, tady na tom místě
má smutná pouť. Pryč z toho zlého kraje
se nedostanu - marná snaha má je.
Už pro mne není žádné další příště.
XXX
V tu chvili najednou mi blesklo v hlavě:
vždyť tohle je to místo, které hledám!
Ta horaholá, co se vzadu zvedá -
dva kopce jak býci spolu právě
by zápasili, zuřivě a dravě!
Však dojít tam se teď už asi nedá...
XXXI
Tam uprostřed - to Temná věž je přec!
Mohutný válec - hrůzaz něho čiší:
nahnědlý sloupec kamenný svou výší
ve světě nemá rovna - jistá věc!
Jak mořský útes, jenž se nakonec
vynoří z bouře - lodi cestu zkříží!
XXXII
Nic nevidím - v soumraku všechno hasne.
Než z nebe stihl vyhnat denní svit,
stačilo mroucí slunce ozářit
obrovské vrchy kolem, zhoubně krásné.
Jak lovci na čekané v noci jasné
svou kořist chystaly se zahubit.
XXXIII
Nic neslyším - jen halas rve mi uši,
z něhož se jména dávných druhů noří
a vzpomínkami dosud teskně hoří:
jeden byl velký silák, druhý duši
by za vítězství dal a třetí krušil
nepřátel řady na souši i moři.
XXXIV
Teď stáli v řadě tam a na mne zpět
jen mlčky hleděli.My mnohou řež
po boku bok jsme kdysi vedli.Kéž
stojí při mně, až mi tento svět
dá sbohem! Na roh jsem zadul naposled:
,,Já, rytíř Roland, zdravím Temnou věž!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama