Výsledek obrázku pro nakladatelství jota - logo Výsledek obrázku pro one hot book Související obrázek Výsledek obrázku pro má kniha - logo

BDSM -Blbé Dialogy Somnambulní Masařky 11

22. října 2016 v 8:35 |  Kosmikovník
Žila jednou jedna malá holka, která se ztrácela ve světě knižních příběhů, v nichž hledala lásku, oporu a porozumění, kterýchžto citů se jí doma nedostávalo. Občas se jí do života připletl krásný princ, v jehož náručí hledala útěchu a bezpečí, ale žádný z nich tu nebyl dost dlouho na to, aby jí zachránil z ulity, do které si zalezla a z níž odmítala vylézt, dokud si nebyla úplně jistá, že je kolem ní bezpečno. A pak jí jednou zkřížil cestu muž o mnoho let starší, než byla ona sama. A u něj, byť se to tak z počátku nejevilo, našla to, po čem celý život toužila. Usínala mu v náručí a on jí hladil po vlasech, držel jí za rukuji jejích záchvatech nekontrolovatelného kašle, který ji ovládl pokaždé, když se jejímu srdci nedostávalo dostatek kyslíku a stíral jí slzy pokaždé, když se rozbrečela u některého z filmů, které spolu za celou tu dobu viděli. V jeho přítomnosti byla skutečně šťastná a věřila, že tenhle muž jí nikdy neopustí. A ona nechtěla opustit jeho Za žádnou cenu. Společně tvořili něco, co jim celou jejich lidskou existenci chybělo. Byli tu jeden pro druhého a dokázali se vždycky navzájem podržet. V tom druhém našli svoje životní štěstí. A nechtěli si ho nikým nechat vzít.

Tahle pohádka by samozřejmě mohla mít báječný konec spojený se zlatými střevíčky, bělostnými šaty s vlečkou a varhaní chodbou rozléhající se tichým kostelem. Byl by to ideální konec, který byste v případě takovéhleho příběhu očekávali, což je naprosto v pořádku. Pravdou ovšem je, že nežijeme v pohádce, i když by to bylo hezký. Poslední dobou mám ovšem spíš pocit, že žiju v jednom americkym filmu, který mám sice moc ráda, ale na vlastní kůži bych si ho vážně prožít nechtěla. Nebo alespoň ne celej.A pokud je podobnost mého života s tímhle filmem jen čistě náhodná, pak je osud větší svině, než sem si myslela.

Pokud stále ještě tápete, o jaký film jde, a řekla bych, že to tak nějak je, mám pro vás jednoduché vysvětlení. Mluvím o Podzimu v New Yorku. Pořád ještě nevíte? Tak poslouchejte dobře. Dvaadvacetiletá, krásná, sečtělá a inteligentní dívenka se zamiluje do o dost staršího muže, který si do té doby potrpěl spíš jen na náhodné krátkodobé známosti. Přístup k životu téhle slečny ale jistým způsobem změní jeho dosavadní pohled na svět. Vypadá to jako klasická romanťárna, že jo? Má o ovšem háček. Tahle slečna má tak vážně nemocný srdce, že její ´šance dožít se alespoň téhož věku v jakým je zrovna teď její přítel je doslova a do písmene nulová. Doufám, že už vám začínají docházet souvislosti.

I moje životní láska, by mi při troše štěstí mohla dělat tatínka. I my sme jeden druhého změnili. A i já mám fakt hodně vážně nemocný srdce. Neumírám. Zatím. Pravdou ovšem zůstává, že poslední vyšetření nedopadlo zrovna nejlíp a zhruba někdy po Novym roce mě čeká zákrok. Jak moc radikální bude muset bejt to zatím ještě nevim, ale nebude to legrace. A popravdě? Je to moje jediná šance. A ani já, stejně jako hrdinka tohohle americkýho filmu, tu nechci svojí životní lásku nechat napospas. Ale život zkrátka a dobře není peříčko. S tím se budu muset nějak vyrovnat.

Co sem vám ale tímhle výplodem chtěla říct. Chtěla sem říct, že byste si měli pořádně uvědomovat pomíjivost lidskýho života a vážit si ho. Užívejte si, milujte, tvořte a snažte se po sobě zanechat alespoň mizivou stopu své pochybné a krátké existence. To je vše. Nic víc, nic míň. Protože až vám dojde, že toho času opravdu moc nemáte, bude už pozdě něco měnit.

Život je jenom nechutně pomalý proces umírání

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama